Porodní trauma? A to jako ještě nemáš vyřešené?
Nemám. Nestydím se za to. A že bych jako lektorka ženských kruhů a průvodkyně ženstvím měla tyhle věci zvládat levou zadní? Kecy.
Vrátíme se kousek v čase... Přesněji o 7 a půl měsíce... Porod byl rychlý, bez komplikací, jen ty okolnosti nebyly takové, jaké být mohly.
Nějaký čas jsem sama sobě tvrdila, že žádné porodní trauma nemám a byla jsem na sebe pyšná, že jsem si v rámci možností uhájila svůj přirozený porod. Čím déle ale bylo od porodu a čím víc jsem se nořila do sebe a ladila se na svou dceru, tím bylo jasnější, jak velká je to lež. Přiznat sama sobě, že mám pocit, že jsem selhala jako žena, jako matka... To bylo hrozně těžké. Měla jsem toho tolik nastudováno, měla jsem porodní plán, věřila jsem, že v případě odjezdu do porodnice, si vše uhájím.
Porod je proces, kdy je žena nejkřehčí a nejsilnější zároveň. Tehdy vydržíme nejvíc, ale zároveň je velmi lehké nás hluboce zranit.
Jak to vypadalo při našem porodu, to s můžete přečíst v článku Jak Valentýnka napotřetí vykoukla na svět.
Po tom všem ve mně zůstal neodbytný pocit, že jsem mohla udělat víc... Víc se hádat, víc se dožadovat svých práv, podepsat reverz... V tu chvíli to ale prostě "nešlo". Byla jsem paralyzovaná a připadala jsem si, jako by mi vzali moji sílu. Sílu porodit své dítě bez toho, aby na mě někdo křičel, vyhrožoval mi potrháním a nutil mě rodit v poloze, která je naprosto nevhodná...
Je to už tak dlouho a zároveň mám pocit, jako by to bylo včera. Pokaždé, když se k tomu vracím, pláču. Vědomě. Nechávám slzy vymývat bolest z pocitu selhání. Pokaždé se to o trošku zlepší. Ale cesta k úplnému uzdravení ještě chvíli potrvá... A je to tak v pořádku. Vše chce svůj čas, svou hloubku.
A proč tohle všechno (i když ve zkratce) píšu? Protože mi dnes moje sestra s mou matkou hodily tu "krásnou" klišoidní větu: "Ježišmarijá, tak už to konečně přejdi, je to skoro 8 měsíců, pro Boha! Buď ráda, že máš zdravé a krásné děcko!"
Ano, to mám... Valentýnka je to nejcennější, co mi život dal. Nejúžasnější a nejdokonalejší stvoření... Je mi nesmírnou ctí, že si mě vybrala za mámu... A přesto, nebo spíš právě PROTO se nemůžu tvářit, že je vše v pořádku a že to, jak se ke mně a k ní chovali v porodnici, bylo v pořádku. Nebylo.
Pročišťujeme a s láskou postupně hojíme rány, které nám tam způsobili. Společně to zvládneme, ale jak jsem psala výše, potřebujeme k tomu ČAS.
Pokud to máte podobně, nenechte si nikým namluvit, že jste nevděčné hysterky. A že (slovy mého bývalého partnera) "je fuk, jestli máte trauma, hlavně když jste to oba/obě/všichni přežili"... Není to tak. Dopřejte si čas, který potřebujete na zhojení. Zasloužíte si to.
Pokud si nejste jisté a bojíte se podívat se na své rány osamotě, můžete se přidat k ženám, které to už řešit začaly a navzájem si pomáhají. Více.
***
Originál článku najdete na: www.nindulka.com
