K čemu slouží novodobé rituály
Přechodové rituály v minulosti sloužily ke snadnějšímu přechodu do nové situace a k oslavám. I dnes můžeme vidět jejich pozůstatky: Svatba, pohřeb, křtiny/vítání občánků, Vánoce, Velikonoce.
Postupem času a zrychlením doby jsme však zapomněli, že potřebujeme čas a prostor i pro "běžné" události jako je např. rozchod. Dnešní uspěchaná a silácká doba nám říká, že nemáme plakat nad rozlitým mlékem, no ale už nám málokdo řekne, že tyhle nezpracované emoce se v těle hromadí a za nějaký čas mohou napáchat pěknou neplechu. Opravdu je to nutné?
Během cyklu vzdělávacích zážitkových seminářů, které měly za cíl vychovat novodobé "kněžky" a lektorky ženských skupin, jsem prošla několika rituály, jiné spolu-tvořila a poznala jsem, jak moc je důležité pustit všechny emoce a dovolit si vědomě projít určitou situací.
Celkem čerstvou zkušenost mám z minulého týdne, kdy jsem si za pomocí Petry připravila rozchodový rituál, kterým mě Petra provedla. Věděla jsem, že ho chci na způsob taneční meditace, že ho chci na Vyšehradě a že jako patronku tam chci Máří Magdalenu, která hojí rány. Vybrala jsem si pro konání rituálu energetickou mandalu, která je nakreslená u mateřské školy. Mám to místo ráda, je protknuté energiemi a když se potřebuju zastavit, dobít anebo si něco promyslet, chodím právě tam. Proto mi přišlo i ideální pro můj rozchodový rituál. Navíc je mandala ve formě labyrintu, což byla perfektní symbolika - vyjít z bludiště pocitů, smutku, bolesti a vědomě si to prožít a proplakat. Na svou cestu jsem si zvolila i "playlist" písní, které na cestě chci. Začínala jsem písničkou, kterou mi můj bývalý přítel poslal s tím, že je jako by ji psali o nás, přes dojáky a smutnící písničky a končila jsem Rozchodovým reggeatonem. Bylo náročné zůstat po celou dobu v sobě a u bolesti, která chvílemi hrozila, že mě roztrhne. Procházela jsem labyrintem, ve kterém byly rozmístěné svíčky jako jednotlivé zastávky, na kterých jsem si měla něco vzít zpět nebo něco vrátit anebo něco spálit. Během cesty jsem navíc měla v dlani 13 kamínků, které jsem postupně zahazovala a s nimi konkrétní emoci nebo vzpomínku, která mě tížila... Synchronicita se krásně ukázala, když jsem u jedné takové zastávky prohlásila, že si beru zpět své děti (chystají se ke mně dvojčátka a pak později ještě minimálně jedno další)... Chvíli na to vběhla do labyrintu celá školka. Nejdřív jsem byla v šoku, ale po chvíli jsem se pousmála jsem se a vzpomněla jsem si na citaci z filmu Jíst, meditovat, milovat: "...Každý chce, aby vše zůstalo při starém. Setrváváme v trápení, protože se bojíme změny a rozpadu. Pak jsem se rozhlédla kolem. Viděla jsem ten stálý chaos, který přetrval změny, požáry i plenění. Vždy se opět přetvořil v chaos. A už jsem byla klidná. Můj život možná nebyl tak chaotický, to jen svět kolem a past číhá jen v tom, když k něčemu z venku citově přilneš. Trosky jsou dar, trosky jsou cestou k přeměně..." A přesně to samé se v tu chvíli stalo mně. Najednou jsem byla klidná a smířená, i když uplakaná. Z bludiště už jsem vyšla NOVÁ. Se šrámy na duši, pod kůží, ale silná, s touhou žít naplno a milovat stejně tak...
Cítíte, že potřebujete také za něčím udělat vědomou tečku pomocí rituálu? Více info najdete zde.
