Znovuobjevená radost z menstruace
Pamatuju si to, skoro jako by to bylo včera... Bylo mi 15 a byla jsem poslední ze třídy, která TO ještě nedostala. Všechny holky ze třídy už menstruovaly a mohly se hrdě hlásit k ženám, jen já ne.
A pak ten den D konečně přišel! Moje první menstruace! Hurááá! Měla jsem obrovskou radost a tak nějak přirozeně vnímala posvátnost toho okamžiku. Jen jsem nějak nevěděla, jak to říct mámě. U nás se o TOM nemluvilo. Bylo to takové trošku tabu, něco nepříjemného, o čem se nemluví. Uběhlo pár dní, než jsem se konečně odhodlala říct mámě o své první menstruaci - více méně jsem musela, protože jsem chodila na plavecké tréninky a při první menstruaci jsem si opravdu neuměla představit, že bych používala tampóny. Ta chvilka sblížení a intimity byla úžasná, máma mě objala a zeptala se, zda jsem si vzala z koupelny, co jsem potřebovala (přeloženo do češtiny: menstruační vložky). Tím to skončilo.
Krátce po té jsem se poprvé opravdu zamilovala. A nebylo to jen to platonické vzplanutí, ale i randění. Co bylo pro mé rodiče nepřekousnutelný problém, byl fakt, že ten kluk byl o 6 let starší. Při tom naše randění bylo opravdu nevinné. Nikdy na mě netlačil a kromě líbaní a vodění se za ruku, se nic moc jiného nedělo. Jenže naši o mě měli strach a místo důvěry mi neustále dávali najevo, jak mi nevěří.
Zlom v celkovém vnímání menstruace jako daru nastal, když jsem byla nemocná (chřipka, angína - těžko říct, každopádně mi bylo fakt blbě) a dokonce jsem ráno při přípravě své snídaně poznala podlahu kuchyně velmi z blízka, jelikož jsem omdlela a ztratila na chvíli vědomí... takže žádná škola, žádné rande. Ach jo. Prospala jsem celý den a ten další taky. Navečer pak přišel do pokoje můj táta. Hrozně nutně si potřeboval promluvit. Ospale jsem zažourala a nějak to neřešila. Diskutovat o "rozkazech", to se u nás nevedlo. "Kdyby ti včera nebylo tak špatně, povinně bys se mnou koukala na Trní." (Trní byl diskuzní pořad na TV Prima, který moderovala Bára Štěpánová a vždy byl na nějaké "pichlavé" téma) Moje unavené oči se tiše zeptaly "proč?" a táta pokračoval: "Bylo tam téma jsem dítě a mám dítě a ten chlap nikdy nezůstal, vždycky odešel a ona na to zůstala sama." Jako vážně řekl to, co řekl? Moje pubertální a nemocí otupená mysl tohle nepobírala... "OK..." vydechla jsem pomalu. "Tati, já si myslím, že jsem dost chytrá nato, abych si dala pozor a aby se to nestalo." Myslela jsem, že tím to bude vyřešeno. Omyl. Následná věta mě totiž totálně přikovala k zemi... "Ale to není o tom, vlézt do postele s prvním lepším." Zalapala jsem po dechu. "A kdo říká, že to udělám???" Nechápala jsem. "Já ti nevěřím, že je to tak nevinné, jak říkáš!" A odešel. Zůstala jsem sama se svou hlubokou ránou. V mých uších zněla jen ozvěna toho, že si můj otec myslí, že dám každému... Dnes už vím, že to tak nemyslel, ale tehdy mi to rozdrásalo srdce na kousky... Od té chvíle se moje prožívání menstruační fáze s každou následující menstruací zhoršovalo, až jsem nakonec dospěla do bodu, kdy jsem bez "kouzelné růžové pilulky" nebyla schopna fungovat... Pak přišla hormonální antikoncepce a ta to nějakým způsobem tlumila, jen jednou za čas se ta "protivná krámová bolest" ozvala...
Takhle jsem fungovala až do svých necelých 25let. V listopadu po svých 25. narozeninách jsem poprvé "přičichla" k informacím o fázích menstruačního cyklu a o tom, jak velký dar to může být. Následně na to jsem v lednu vysadila hormonální antikoncepci a začala svůj cyklus pozorovat. Spolu s tím jsem navštěvovala školu ženskýchrituálů Návrat Bohyně Barbory Nádvorníkové-Zemanové, která mi pomohla lépe chápat svoje tělo, dary různých archetypů ženské duše a najednou tu byla zpátky ta čirá radost z toho, že jsem konečně ŽENOU.
Teď už vím, že menstruace je velký dar a během času, kdy se mé tělo čistí a pouští ven měsíční krev, se snažím co nejvíce odpočívat a celkově volím spíš klidové formy trávení času. Od chvíle, co jsem opět přijala menstruaci jako dar, už jsem se s bolestivým průběhem nesetkala. Na svůj čas v "červeném stanu" se těším a užívám si ho :)
